Historicky zatím poslední a bohužel zároveň jedna z největších povodní v Českých Budějovicích a v Čechách vůbec. Předcházely jí mimořádně vydatné srážky na začátku srpna, které způsobily rozvodnění většiny jihočeských toků. V noci ze 7. na 8. srpna se zvedla hladina budějovických řek natolik, že se voda vylila ze břehů a zatopila Havlíčkovu kolonii, Mladé a Rožnov. Celý čtvrtek 8. srpna se voda valila Českými Budějovicemi — nejvíce postihla Havlíčkovu kolonii, část Vídeňského předměstí kolem Dukelské ulice a Senovážného náměstí, dravý proud Malše zcela strhl železnou Svobodovu lávku, vedoucí z ulice Matice školské do Havlíčkovy kolonie, před Železnou pannou se zřítil velký kus podemleté nábřežní zdi. Voda unášela desítky pivních sudů, vyplavených z pivovaru Samson, ale i nepřeberné množství dalších předmětů. Ještě během čtvrtečního odpoledne hladina klesla, oblohu nad Českými Budějovicemi prozářilo Slunce a ulice začaly vysychat — zdálo se, že živelní pohroma se stala minulostí a že horší situace nemůže nastat. Lidé odčerpávali vodu ze sklepních prostor a vynášeli svůj zničený majetek na hromady před domy.
Ještě, než se Budějovičtí stačili z nečekané události vzpamatovat, začalo znovu pršet a hrozba povodně se vrátila. Vlhkostí přesycená půda již nebyla schopna pohltit další přívaly, většina srážkové vody stékala do říčních nebo potočních koryt a meteorologové varovali před nastávající druhou povodňovou vlnou. Předpovědi se bohužel splnily: během pondělí 12. srpna hladina řek znovu nezadržitelně stoupala. Voda pronikala do vnitřního města Dukelskou ulicí kolem Jihočeského muzea, od severu z Mlýnské stoky a také ze Slepého ramene. Vídeňské předměstí trpělo jako při každé velké povodni: nejhůře dopadla opět Havlíčkova kolonie.
Nezvyklá podívaná vyhnala do ulic a na nábřeží stovky zvědavců, pozorujících s obavami i zájmem zkázonosné dílo vodního živlu. Běžným obrázkem 13. srpna se staly čluny a kánoe proplouvající ztichlými ulicemi a míjející se s cyklisty, kola jejichž bicyklů na některých místech téměř zmizela pod hladinou. Špinavá žlutohnědá voda zmizela z českobudějovických ulic přes noc na 14. srpen. Oblasti kolem řek, zejména ovšem Jiráskovo nábřeží, poskytovaly potom obrázek zkázy: rozervaný asfalt, odplavené a převržené popelnice, spousty odpadků, písku z protržené hráze, povalené zdi, podemleté břehy, vyvrácené stromy, větve a listí vpletené do plotů, hromady zničeného domovního zařízení a všudypřítomné bahno.
Srovnáním rozsahu povodní z roku 2002 a například 1890 dospějeme k závěru, že plocha zatopeného území se téměř shodovala. Skutečnost, že voda tentokrát postihla mnohem více domů, nebyla tedy způsobena samotnou výškou vody, nýbrž tím, že nové domy postavené po roce 1890 stojí v „tradičních“ záplavových oblastech; ještě koncem 19. století měli obyvatelé města povodňovou zkušenost zažitou více než dobře a v pravidelně postihovaných oblastech se jednoduše nestavělo. Příkladem může být Havlíčkova kolonie nebo Pražské sídliště, kde se při největších vodách v letech 1888 a 1890 rozkládala jen pole a louky. Přílišné spoléhání na regulované řeky a ztráta historické paměti v období chudém na přírodní katastrofy umožnily rozšířit obytnou zástavbu i do těchto míst – tam, kde se voda dříve poměrně neškodně rozlévala po zemědělských pozemcích, zatápí dnes sklepy a přízemí obytných domů.
1925 – první povodeň v Havlindě
Zdroj: Budějovice a velká voda – historické ohlédnutí (Daniel Kovář, 2002)