Historie

Na tomto místě mapujeme a předkládáme historii Havlíčkovy kolonie od jejího vzniku až do současnosti. Je tomu tak zejména díky velkému množství písemných a fotografických materiálů od budějovických historiků Daniela Kováře a Milana Šilhana, vydavatele Milana Bindera, Státního okresního archivu v Českých Budějovicích a Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.


Rádi bychom ale tyto stránky rozšířili třeba i díky starousedlíkům a pamětníkům, sepsali jejich příběhy a připojili jejich historické fotografie domů a ulic. Budeme rádi za každý podnět, fotku či krátkou historku.




Počátky Havlíčkovy kolonie

Na Pfeffermannově plánu Českých Budějovic z roku 1901 je na místě dnešní Havlíčkovy kolonie bílé místo. Její historie se začne psát až o několik let později, přesně v roce 1909, kdy vzniká družstvo Havlíček, stavební družstvo dělnických a rodinných domků pro České Budějovice a okolí.


Pfeffermannův plán Českých Budějovic z roku 1901

Území jihovýchodně od města, rozložené mezi pravým břehem Malše a meandrujícím tokem Mlýnské stoky velmi dlouho odolávalo rozvoji stavebního ruchu. Prostor odrazoval zejména tím, že ležel v pravidelně zaplavovaném území s podmáčenou a navíc písčitou půdou.


Situace se začala měnit teprve s prováděním regulačních prací, které na Malši probíhaly od sklonku 19. století a na Mlýnské stoce byly realizovány v roce 1912. Architekti cítili příležitost vytvořit zde novou městskou část, odpovídající moderním urbanistickým požadavkům své doby (mohlo tady vyrůst například zahradní město).


Stavebního podnikání se tu v letech předcházejících první světové válce ujala družstva – společným postupem většího počtu zájemců o nové bydlení se podařilo výhodněji získat parcely i projekt, snáze překonat byrokratické překážky a poněkud snížit náklady. Na řadu školních budov v nynější Dukelské ulici navázalo v roce 1911 stavební družstvo německých státních úředníků výstavbou řadových rodinných domů, jež současně vytvořily zárodek pozdější Mánesovy ulice.


Ještě jižněji rozvinulo činnost české stavební družstvo Havlíček, které na podzim 1911 doslova i obrazně položilo základy budoucí Havlíčkovy kolonie: roku 1912 se stěhovali obyvatelé do prvních domů v dnešních ulicích Marie Vydrové, Zeyerově a Dukelské, o rok později se už stavělo i na přilehlém nábřeží Malše, v roce 1914 začala psát svou historii ulice Mayerova a 1915 Budovcova.


Postup územní expanze Vídeňského předměstí si nejlépe přiblížíme výčtem nově se rodících ulic (užíváme dnešních názvů): od roku 1919 vznikala v Havlíčkově kolonii Čechova, v roce 1921 začala vyrůstat Brožíkova, 1923 Havlíčkova, 1924 Alešova a Roháče z Dubé, 1927 Kaplířova a 1938 ulice Polní. Z již dříve vzniklých ulic se nejvíce stavělo v Budovcově, Dukelské, Marie Vydrové, Mayerově, Na nábřeží, Zeyerově, a na Vrchlického nábřeží.


K rychlejšímu rozrůstání předměstí přispívali sami majitelé stavebních firem, kteří budovali domy na svůj náklad a vzápětí je prodávali. Tento způsob podnikání se ujal v době bytové krize po první světové válce, ale počátkem třicátých let za krize hospodářské nešly novostavby vždy dobře na odbyt a stávalo se, že po dokončení zůstávaly půl roku a výjimečně i dva roky neobydleny.


Kromě individuálních staveb se v mnohem větší míře než dříve prosadil družstevní způsob výstavby, který sliboval cenově poměrně dostupné a zároveň solidní bydlení. Vrchol činnosti družstev spadá do dvacátých let. Na prvním místě je třeba uvést stavební družstvo Havlíček, jež předávalo svým členům stále nové a nové byty a díky jeho úsilí Havlíčkova kolonie rychle rostla: od roku 1920 stavělo v ulicích Dukelské a Marie Vydrové, od roku 1922 v Havlíčkově, 1923 v Zeyerově, 1924 v ulici Roháče z Dubé a v Čechově.


Firma Louis Wolt obdobným způsobem postavila jen o málo více než tři desítky domů: v roce 1928 pracovali Woltovi zedníci v Dukelské ulici, 1932 v Zeyerově, 1932-1935 v Čechově, 1934 na Vrchlického nábřeží, 1937-1938 vybudovali ulici U elektrárny a 1938 přilehlý úsek Mánesovy.


Bytovou krizi dvacátých let pomáhaly řešit státní i samosprávné úřady, a to jednak zvýhodněním ekonomických a daňových podmínek, jednak přímou účastí na obytné výstavbě. Město nechalo například vybudovat mohutné bloky nájemních domů na Vrchlického nábřeží (1924).


Projekty novostaveb rýsovali z velké části sami stavitelé; nevynikaly sice výraznou originalitou, ale zato si udržovaly svůj jednotný styl, podle něhož lze práci jednotlivých stavitelů v mnoha případech rozeznat. Z budějovických architektů, kteří vynikli nad průměr, to byl ve dvacátých letech František Petráš a především Karel Chochola, na jehož rýsovacím prkně se zrodil kupříkladu návrh Požárkovy továrny, biografu Kotva, obytných domů tabákové režie v Čechově ulici a některých funkcionalistických vil. Někteří stavebníci si přizvali významné mimobudějovické architekty: tak například vilu ve stylu funkcionalismu v Dukelské ulici navrhovali Richard Podzemný a Kamil Ossendorf, několik návrhů vytvořil také Jan Salák.


Stejně jako první, měla i druhá světová válka za následek útlum stavební činnosti – opět především soukromé.




Zdroj: České Budějovice. II. díl, Předměstí / (Daniel Kovář) – Zmizelé Čechy